Znáte lidi, co se pořád snaží najít nějakou metodu, která by jim pomohla ke šťastnému životu? Čtou knížky, chodí na přednášky, platí si kurzy. Čekají, že dostanou návod, jak vyřešit svou minulost, jak se zbavit špatných pocitů a jak najít štěstí.
Probíhá to téměř vždycky stejně. Mají nějaký problém, tak hledají způsob, jak ho vyřešit. Kamarád/ka jim řekne o metodě (nejlépe kterou sama vyzkoušel/a), nebo si o ní přečtou. Začnou ji používat. Sláva, zabírá to! Jenže ouha, po nějaké době zjišťují, že problém zmizel jen na chvíli, nebo se místo něj hned objevil další. A že je to příliš veliká dřina. A tak následuje další hledání s nadějí, že už konečně se to jednou pro vždy všechno vyřeší.
Co se všemi těmi metodami a technikami snaží vyřešit? Snaží se zbavit špatných pocitů a myšlenek, spojených s minulostí i s tím, co právě prožívají. Snaží se zbavit, toho, co je jim nepříjemné a často toho, za co se sami před sebou stydí. Myslí si, že kdyby měli dobré myšlenky a pocity, byli by šťastnější.
Snaha ovlivňovat svoje myšlenky je marná, zbytečná.
Prostřednictvím svých myšlenek a pocitů totiž prožíváme všechno, co se děje. A díky tomu nám připadá všechno, co si myslíme – skutečné. Jinými slovy je pro nás skutečné to, na co myslíme.
K čemu tedy slouží metody a techniky? Podle mě celá iluze spočívá v odvedení pozornosti. Pro naši mysl je skutečné to, na co myslíme. Když tedy myšlenky na problém nahradíme myšlenkami na provádění techniky, zdá se, že problém zmizel. Zdá se, že technika funguje. Ale ta jen odvedla pozornost. Naše pozornost se na nějakou dobu upřela jiným směrem a v nás to vyvolává dojem, že problém je pryč.
Ale co se stane, když přestaneme cvičení provádět? Myšlenky a pocity se zase vrátí nebo se objeví další. Vrací se a objevují, protože jejich prostřednictvím prožíváme všechno, co se děje. Tak i když pomocí metody „zaženeme“ jeden špatný pocit, mohou ho další kdykoli následovat.
Proto je to taková dřina. Proto nás to přestane dříve či později bavit a začneme hledat další, jednodušší způsob…