Všichni máme tyto zkušenosti – řekli jsme nebo udělali něco, v čem jsme nepředpokládali jakýkoli problém a nakonec reakce byla úplně opačná. A máme i zkušenosti, že jsme se obávali reakce a nakonec všechno bylo v pohodě.
Všichni známe i příběhy, kdy chceme něco udělat, ale zároveň se bojíme, jakou reakci to vyvolá u ostatních. A nakonec to neuděláme. Říkáme tomu, že bereme na ostatní ohledy. Nechceme se toho druhého dotknout. Nechceme nikomu ublížit. Protože přece nemáme ubližovat druhým a koneckonců nám se taky nelíbí, když na nás ostatní neberou ohledy. I zlaté pravidlo říká „co nechceš, aby jiní dělali tobě, nedělej ty jim“. A teď se zeptám:
Máte pod kontrolou, co si budou ostatní myslet?
Můžete dopředu vědět, jak budou reagovat? Možná máte pocit, že ano. Možná lidi ve svém okolí tak dobře znáte, že dokážete přesně říct, jak se celá situace bude vyvíjet. Možná máte svoje zkušenosti.
Pak moje další otázka je – můžete se na to spolehnout? Opravdu vždycky a každý se zachoval tak, jak vy jste si to dopředu odhadli?
Troufám si tvrdit, že ne.
Nemáme totiž pod kontrolou to, co si budou druzí myslet. Nevíme, jak se zachovají. Když budou chtít se cítit dotčení, budou dotčení a vy s tím nic neuděláte.
Když na druhé bereme ohledy ze strachu, že bychom jim mohli ublížit, nebo proto, že se bojíme jejich reakce, zaplétáme se do myšlenek o tom, co by mohlo být. Motáme se do příběhů, které nejsou reálné, protože se ještě nestaly a nemáme jistotu, že se stanou.
Když si toto uvědomíme, můžeme říkat i dělat věci, protože to tak chceme. Ano, můžeme brát ohledy na druhé, ale ne proto, že se bojíme jejich reakce, ne proto, že se nechceme někoho dotknout, ne proto, že nám řekli, že se tak máme chovat.
Má smysl dělat věci, když je chceme udělat. Říkat, co si myslíme, když to chceme říct. Má smysl zažít reakci těch druhých. To, co děláme a říkáme, nemá vliv na jejich štěstí, i když si to mnozí myslí. To, jak oni reagují, nemá vliv na naše štěstí.